Cvičné neboli tréninkové zbraně patří neodmyslitelně k výcviku bojovníků po staletí. Například již gladiátoři ze starého Říma trénovali s dřevěnými meči nazývanými rudius a své dřevěné tréninkové meče používali také japonští samurajové a i někteří středověcí rytíři. I Čechy měli ve své historii svou zbraň a její cvičnou (dřevěnou) variantu. Byl jím tzv. Tesák český. Tato krátká poboční chladná zbraň, někdy též označovaná jako chudý příbuzný meče, byla u nás kdysi velice oblíbená. Všechny tyto tréninkové/cvičné zbraně vznikaly prioritně z důvodu bezpečnosti při výcviku.
A ačkoli šel vývoj mílovými kroky vpřed, používají se některé tréninkové zbraně i v současné době. Využití těchto výcvikových pomůcek se netýká jenom cvičenců tradičních bojových umění či systémů reálných sebeobran, ale i profesionálů z ozbrojených složek - policistů a vojáků.
Hlavní funkcí tréninkových zbraní je snaha o maximální realističnost spolu se zachováním nejvyšší bezpečnosti u cvičenců. Tyto tréninkové pomůcky mohou být vyrobeny z různých materiálů, nejčastěji se používá dřevo, guma, plast, hliník (také dural nebo jiná lehká slitina) či železo. U tréninkových zbraní ze dřeva se nejvíce využívají různé varianty mečů a nožů. Např. Japonská bojová umění používají dřevěné meče - bokeny, bambusové meče - šinaje a dřevěné nože - tanta.
Také některé Evropské školy historického bojového šermu využívají dřevěné modely různých mečů či nožů. Častěji ale používají tupé ocelové repliky takřka všech modelů zbraní té které doby. Od jedno-ručních mečů, přes jeden a půl ruční meče, rapíry, kordy, šavle, dýky či halapartny. I cvičenci Čínského wu-shu trénují nejčastěji s „plechovými“ replikami šavle dao, meče ťien a halapartny guan dao.
Asi nejvíce cvičných variant má nejběžnější nástroj na světě - nůž. Mezi pevné varianty patří nože vyrobené ze dřeva, tvrdého plastu, duralu či železa. Všechny tyto modely se ale nedoporučují pro trénink volného zápasu – sparingu, z důvodu hrozby vážného poranění. Tyto nože se naopak velice hodí pro nácvik základních technik, některých drilů a modelových situací.
Gumové nože se pro nácvik sebeobranných technik a volného souboje hodí, bohužel moc tyto výrobky nevydrží. Asi nejvíce se osvědčili pro sparing nože z měkkého plastu nebo improvizovaně vyrobené z pěnového polyethylenu (mirelon), používaného při tepelných izolacích.
Nože z tvrdého plastu mají své použití již omezené. Podobně je to z variantou tzv.barvících nožů, které jsou vyrobeny buď z duralu či tvrdého plastu a na čepeli je na ostří připevněn kus látky, který se obarví, nejčastěji rtěnkou. Obránce později vidí jak moc byl úspěšný.
Existují i varianty tréninkových zavíracích nožů, které mají stejné rozměry a váhu jako ostrý „zavírák“. Určitou výhodou je samozřejmě trénink tasení i s následným použitím bojových kombinací s tím nožem, s čím se nejčastěji pohybuji na veřejnosti. Velkým hitem poslední doby je tréninkový nůž Shocknife. Jde v podstatě o výkonný ruční elektrický paralyzér ve tvaru nože, na jehož ostří čepele je vodivá kontaktní plocha, předávající při kontaktu až 7500 Voltů. Zásah cítíte i přes vrstvu oblečení a v oblasti obrany proti útočníkovi s nožem jde o opravdu velmi realistický trénink.
Dalšími tréninkovými zbraněmi, které se často používají, jsou mačety (většinou hliníkové či duralové) a obalené cvičné hole různých délek. Nejvíce bývají tyto zbraně využívány praktikanty filipínských a indonéských bojových umění.
Řada klubů, které se zaměřují na sebeobranu vycházející z reality, používají při nácviku modelových situací i další gumové rekvizity, jako např. láhve, cihly, kameny, sekery, lopatky, sekáčky atp. Výborné jsou i tréninkové verze obranných sprejů, které fungují naprosto totožně jako reálný sprej, akorát že jejich obsah je zcela neškodný.
Všechny tréninkové pomůcky, samozřejmě včetně cvičných zbraní musíte čas od času překontrolovat, protože i tyto výcvikové prostředky se mohou častým nebo neodborným používáním stát nebezpečnými. Pro fixování správných bezpečnostních návyků se doporučuje zacházet s těmito cvičnými zbraněmi tak, jako kdyby to byly reálné zbraně.
Nejvíce se používají různé varianty maket krátkých zbraní - pistolí a revolverů a dlouhých zbraní - útočných pušek (samopalů). Tyto nefunkční repliky bývají vyrobeny z pryže, plastu nebo kovu.
Mnoho výrobců své produkty také barevně odlišuje - zbraně jsou např. modré, červené, oranžové či zelené. Většinou se tyto tréninkové prostředky používají při nácviku sebeobranných technik a to proti útočníkovi, který ohrožuje obránce střelnou zbraní. Využívají je nejen cvičenci různých military systémů či skupin zabývajících se reálnou sebeobranou, ale i profesionálové z řad ozbrojených složek.
Právě policisté či vojáci často řeší situace, kdy musí aplikovat techniky obrany vlastní zbraně, nebo se bránit proti hrozbě střelnou zbraní v kontaktní vzdálenosti. Výcvik bývá zaměřen i na úder střelnou zbraní a to v případě nemožnosti standardního použití zbraně nebo v situaci, kdy je samotná hrozba zbraně již marná, ale střelba neadekvátní.
Některé modely těchto cvičných zbraní se dají i využívat při tzv. suchém nácviku střeleckých technik se střelnou zbraní. Výhodou jsou stejné rozměry a hmotnost jako u originálu. Řada střeleckých instruktorů používá z důvodu vyšší bezpečnosti cvičné varianty střelných zbraní např. i při výkladu a ukázkách některých základních technik – držení zbraně, tasení, zapíchnutí, atp.
